Nějakou chvilku jsem se tady neukázal, ale jedna drobnůstka se přece jen dočkala sepsání, tak jsem zvědav, jak mi to tady zkritizujete. Je to trochu rozdíl od fantasy, kterému se obvykle věnuju, ale změna je život, ne? No posuďte dílko sami.
Pomáhal jsem otci v kovárně. Vyráběl zbraně pro bojovníky našeho pána. Již zítra měli jít do další bitvy a zbraní bylo třeba vždy. Slyšel jsem pravidelné údery kladiva do kovu a pozoroval jsem jiskry. Přestavoval jsem si, že vyrábíme zbraň pro mne. I já chtěl jít do bitvy. Chtěl jsem bojovat a získat si slávu. Chtěl jsem být bojovníkem, který se díky své udatnosti dostane do Ragnaroku. Kladivo bušilo a já se toulal v myšlenkách. Najednou byl čas ke spánku. Posadil jsem se před svou starší sestru, která vyprávěla příběhy svým dětem. Právě mluvila o Ódinovi. Nejmocnějším bohu, který ve Vallhale shromažďuje bojovníky. A její vyprávění postupně přešlo k Ragnaroku…
Je mi jasné, že příspěvek do blogové soutěže posílám poněkud opožděně a nejspíš ho nebude možné do soutěže ani zařadit. Tak ať už je tahle povídka zařazena či ne, doufám, že se bude alespoň trochu líbit…
Tak jsem přijal výzvu, kterou do autorského publika hodil seeker se svým obrázkem. Povedlo se mi to docela krátké, tudíž čtěte a trhejte! Jo a ocenil bych, kdyby do ringu vstoupil ještě někdo jiný se svou povídkou, ať v blogové soutěži nejsem sám ;)
Ahoj, po delší odmlce jsem si řekl, že sem zase něco dám. U upírsko-vlkodlačí tématiky zůstávám, tentokrát se však jedná o úplně samostatnou povídku, kterou jsem nedávno poslal do jedné menší soutěže. Ta byla na motivy vánoc u upírů a vlkodlaků, takže si můžete tak trochu zavzpomínat na příjemné, zasněžené dny, kterých bylo letos až až. :)
„Simono, pohni konečně!“
Pohlédnu omluvně na Nikolu, která se opírá o mojí skříň. Jako bych ji četla z hlavy otrávené prohlášení o tom, že zbytečně zdržuju. Jenže zkuste se vcítit do mojí kůže. Sedíte bezradně v pokoji na koberci, sotva si stíháte nanášet make-up, aniž byste ho v tom spěchu příliš nerozmazali a kolem vás se válí hotová vlna nejrůznějšího oblečení, a to od růžových topů a minisukní až po džíny a mikiny s kapucí. A ještě hůř – vyházela jsem úplně celý šatník, ovšem vhodnou kombinaci na party jsem ještě pořád nenašla.
Tu noc se mu zdálo o tom, jak padá do hlubin světa a nemá se čeho zachytit.
Probudila ho Karolína jemným zatřesením. Svítalo. Chlapec byl již také vzhůru, dál však ležel ve schoulené poloze.
„Co se děje?“ zeptal se Richard rozespalým, utlumeným hlasem a pak si odkašlal. Karolína vzala Richarda jemně za paži a odvedla ho stranou od chlapce.
„Nechce, abych ti to říkala, protože by sis prý myslel, že je srab. Bolí ho břicho, má křeče. Z hladu. I já mám hlad, Richarde. Musíme něco sníst.“
pokračovat…
Přikládám první kapitolu mé ještě nedokončené povídky. Ráda bych znala váš názor – jak se to čte, jestli se to zdá být dobře napsané atd :). Jedná se o fantasy. pokračovat…
Loading ...
Komentáře