Poloplešatý chlápek v zakrvácené košili klečel na zemi a svíral ženské nehybné
tělo. Po lících mu stékaly slzy až na nakrabacenou bradu.

„Není vám nic?“ zeptal se Richard. Chlapce držel v naručí, zatímco mu jeho matka
přidržovala u rány hlavě kus hadru. Muž na otázku nereagoval, ani nezvedl hlavu.
„Hej, není vám nic?“ Richard zvýšil hlas, znovu bez odezvy.
„No tak, chlape!“ zaječela žena po Richardově boku.
„Moje žena!“

Richard poklekl a na okamžik jemně položil chlapce na zem. Vzal do své ruky dlaň
nehybné ženy, byla jemná a chladná. Tep nenahmátl. Všiml si, že krev na košili
jejího muže patřila jí, vytékala z velké rány na boku.
„Je mi to líto,“ řekl muži a ten, jakmile dostal potvrzení o smrti své manželky, se
rozplakal docela.

„Pojďte s námi,“ řekl Richard. Znovu sebral chlapce a narovnal se.
„Nemůžu. Chci být s ní, musím být s ní.“
„No tak,“ snažil se ho Richard přesvědčit, ale muž dál neodpovídal. Přesto
vypadal fyzicky v pořádku.
„Jdeme.“ Richard vykročil. Kdykoliv narazili na auto, už na pohled bylo jasné,
že není schopné provozu. Karoserie zdevastované, z věšiny motorů se valily husté
sloupce kouře.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se chlapcovy matky, když už se zdála býti v klidu.
„Karolína,“odpověděla po chvíli, jakoby si nemohla vzpomenout.
„Tak Karolíno, tady se posaďte a podržte chvíli syna. Musíme najít alespoň nějakou
lékárničku a ovázat tu ránu na hlavě. Čím dřív, tím líp.“
„Dobře.“

Vydal se k nejbližšímu autu ze kterého nevycházel dým, modré Fabii nabourané do sloupu elektrického vedení. Na tělo v něm nebyl nijak příjemný pohled, tak zavřel oči, když sahal po otvírací páčce
kufru. Zatáhl, ale bylo ticho. Kufr se neotevřel.
„Sakra.“
Zkusil do něho párkrát kopnout a nic. Kufr se neotevřel, tak vlezl dovnitř
zadními dveřmi a odklopil sedačky. Celý interiér auta hrozně smrděl, jak
řidičovy svěrače po nárazu povolily. Posvítil si telefonem v nitru kufru, popadl
lékárničku a spěchal ven. Vyzvracel se až venku. Třikrát.

„Myslíte, že to bude stačit?“ zeptala se Karolína, když ovazoval chlapci hlavu
obinadlem poté, co ránu důkladně zalepil.
„Doufám, že to zpomalí krvácení, než najdem někoho, kdo mu to zašije. A
nevykej mi, jsem Richard. Teď ho musíme probrat.“
Začal s chlapcem třást. „No tak, kámo.“ Znovu zkontroloval tep a přiložil displej mobilu před chlapcova ústa. Zamlžil se.
„No tak!“ zatřásl s ním znovu a když chlapec nereagoval, dal mu pár menších facek.

Chlapec otevřel oči. Byly hnědé jako čokoláda.

„Broučku!“ Karolína ho začala hladit po hebkých černých vláskách a do očí jí vyhrkly slzy. Tentokrát šťastné slzy.

Po chvíli chlapec tvrdě usnul.
„Nechme ho spát, potřebuje to jako sůl, ta bolest ho musí stát spoustu sil.“ I Richard chlapce pohladil.
„Dobře Richarde,“ řekla Karolína a vypadala docela klidně.
„Musíme dál, čím dřív někoho najdem, tím líp. Pro něj i pro nás. Nejlepší bude,
když by se nám podařilo najít nějaký auto. Jakýkoliv.“
Karolína přikývla a postavila se.
„Slyšíte to? Teda, slyšíš to?“ zeptala se.
„Co? Nic neslyším.“
„Někdo volá.“
Po chvíli slyšel i Richard. Kdosi volal zoufalé haló z míst, odkud přišli a
přibližoval se k nim.
„Tady jsme!“ odpověděl mu Richard.
Z mlhy, která halila ulici se po chvíli vynořil muž se zakrvácenou košilí.
„Musel jsem ji tam nechat, musel jsem ji tam nechat,“ opakoval na pokraji
zhroucení. Richard k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno v naději, že ho
tak alespoň trochu uklidní.

V tu chvíli začaly ty výbuchy.